Jestli jsme si dělali naděje, že si proti někomu zahrajeme pohodový zápas, kde si s chutí zastřílíme, tak to byl ten dnešní první proti poslednímu týmu tabulky s divným názvem Torza Sorry ASI. Jejich torza byla jedna z největších v lize, v některých případech s téměř kruhovým průřezem, ale makali, jako by hráli o postup do Superligy. Napadali vysoko a šli plnou silou a vahou do všech soubojů. A to našim útlým klučinům nedělá dobře, ti to nemají rádi a vůbec jim to nejde. Valnou většinu osobních soubojů jsme prohrávali celý zápas. Když k tomu přidáme naši starou bolest, a to je neschopnost se souboji vyhnout, když mám míček a naopak neustálé nutkání se do něho dobrovolně pouštět, pak nás tento sadomasochismus stál spoustu sil a samozřejmě přinesl příliš mnoho zbytečných ztrát míčků. Což se zhusta dělo i před naší brankou, kde jsme mohli mnohokrát poděkovat buď dobře postavené bráně, Jirkovi v ní nebo jen soupeři, že nebyl schopen trefovat zařízení. Zkusili jsme hrát na 3 formace, ale bylo vidět, že to bylo spíš ke škodě než k užitku - třetí lajna mnohdy nebyla schopna přenést míček ani na půlku soupeře a první dvě lajny nebyly v tempu a taky hrály úplnou tužku.

K našemu trápení musíme ještě připočíst i nezvykle velkou náklonnost rozhodčích, kteří nám věnovali 2 nájezdy, které jsme neproměnili (Prochy a Tobi) a taky přesilovku 2+2, kterou jsme sice nezahráli úplně špatně, ale taky ne moc dobře. Až po 3 minutách se konečně po krásném krosu Vojty Porazila trefil přesně z první Nathan. Tenhle gól znamenal vyrovnání na 1:1 a my měli při tomto stavu na začátku 3. třetiny pořád naději, že když začneme konečně něco hrát, tak to nakonec urveme. Stáhli jsme hru na 2 lajny a zvýšili tempo. A stalo se přesně to samé, co minulé zápasy. Když začneme po hřišti lítat, ztratíme i tu poslední kapku rozvahy a přepneme na režim autopilota, což při vyšším adrenalinu v krvi znamená jediné - sólování, bezmozkovité běhání a přehrávání soubojů. Prostě spíš rugby než florbal. Nemohlo to dopadnout jinak než trestem od zkušenějších a klidnějších harcovníků. Prostě když máš pupek a čteš hru, tak tě nějací zpovykaní kluci nemůžou přehrát. Dali nám 2 góly a i když jsme tam v závěru ještě jeden gól silou vůle protlačili, odešli jsme s prohrou 2:3 a sklopenýma hlavama.

Po téhle studené sprše, kterou jsem ještě trošičku protáhl i do pozápasového kartáčování mužstva, jsme se vrátili do druhého zápasu s vědomím, že se musíme všichni zlepšit a začít hrát to, co trénujeme. Stáhli jsme v první třetině hru na dvě pětky, do brány šel Táda a soustředění a plní odhodlání jsme vstoupili do utkání s Béčkem Kolína. Ten to naštěstí pojal úplně jinak než pánové z Torzy a nechával nás hrát. To byla voda na náš mlýn a když se nám navíc dařila kombinace a nečekali jsme moc dlouho na první góly v soupeřově brance, najednou to začalo vypadat, že florbal přece jen umíme hrát. Některé akce byly až neuvěřitelně sehrané a diváci (4) bouřlivě aplaudovali, takže i náš výkon šel díky endorfinu v krvi podstatně nahoru. Soupeř zareagoval až v závěru druhé třetiny, kdy se po rychlých akcích (a našich chybách) před naší bránou dvakrát pěkně trefili. Náš náskok 5:0 byl naštěstí tak velký, že nám neubral na sebevědomí a nedocházelo tak často k vypnutí šedé kůry mozkové. Do hry se dostali postupně všichni, kdo mohli a nakonec jsme všichni slavili vítězství 6:2. Zasloužené.

Naše standardní bilance 1:1 na zápasy bohužel platila i v tomto kole. Znamená to jediné - uvědomění si, že jsme se pořád nenaučili ovládat svou mysl natolik, abychom mohli podávat konzistentní a slušné výkony. Dostat do povědomí ty správné vzorce chování i ve vypjatých chvílích, kdy jsme pod tlakem, se natrénuje těžko. Přesto se o to budeme muset pokoušet znova a znova, jiná možnost není. Tak nám držte palce, ať se to klukům aspoň trochu daří. Příští checkpoint máme 4. ledna příštího roku. Uvidíme se na Vánočním turnaji. Čau.

Dála