Poprvé v černé variantě nových liščích dresů jsme nastoupili proti soupeři z Kutné Hory s cílem získat tři body. Proti týmu se spoustou zkušených borců, sice s lehčím fyzickým hendikepem, ale taky odhodlaných se o ty tři body tvrdě poprat. Do zápasu jsme vstoupili vlažně, jakoby mělo jít o snadnou práci a snadné vítězství bez zpocení trička. To byl velký omyl a velmi brzy jsme zjistili, že abychom v tomto zápase uspěli, musíme makat na 100%. Důkazem toho byla první branka v naší síti hned po 23  sekundách hry.

Sice se nám podařilo v první třetině vyrovnat, ale hned vzápětí jsme inkasovali znovu. Soupeř trefoval přesně vše co vyslal na bránu, my skoro nic. Ani v druhé třetině jsme nedokázali soupeře přehrát, a i když jsme ho zatlačili na jeho půlce, nic kloudného jsme nevymysleli. A jejich protiútoky stále více smrděly gólem.

Za stavu 2:2 jsme si řekli, že na ně vlítneme a zvýšenou aktivitou a důrazem v soubojích je zlomíme. Bohužel to nebylo dobré rozhodnutí. S větší agresivitou přicházely častější ztráty míčku, který jsme nezvládli ve větší rychlosti podržet, zpracovat nebo v soubojích získat. Navíc při zakončení jsme byli netrpěliví a tím pádem i málo nebezpeční. Zkušený soupeř věděl co na nás v obraně hrát a my mu to výrazně svoji naivitou a zbrklými reakcemi ulehčovali. S větší agresivitou přišla i vyloučení a jakmile nám soupeř i díky gólu v přesilovce odskočil o 2 góly, znervózněli jsme a konec zápasu už byl jen zmar. Zkušení soupeři si nás dělali jak chtěli a najednou to bylo 2:7. V samotném závěru ještě Páťa pěknou střelou snížil, ale i tak je konečné skóre 3:7 náš doposud nejhorší výsledek od počátku našeho účinkování v mužské soutěži.

Po bouřlivější promluvě v kabině a vysvětlení si základních principů, na kterých chceme naši hru stavět v následné už smířlivější diskuzi, jsme šli do posledního večerního zápasu s Texasem odhodlaní předvést lepší florbal a zlepšit si náladu. Začátek se nám ale vůbec nepovedl. Běhavější soupeř v klidu stíhal naše výpady a sám hrozil po rychlém přenesení hry na naši půlku tvrdýcmi střelami z větší vzdálenosti. Jen díky skvělému Tádovi v brance jsme po první třetině neprohrávali víc než 0:2. Naštěstí nám druhá třetina vyšla náramně. 

Naši exkluzivní střelci Lukáš a Alex se krásně trefili a když se v předbrankovém prostoru klasicky prosadil i Kuba, otáčeli jsme zápas na naši stranu - 3:2. Poslední třetinu se hra přelévala ze strany na stranu a několikrát nás před jistým gólem zachraňoval v bráně jistý Táda. Když se Tobík opět klasicky svým důrazem zmocnil míčku při rozehrávce soupeře a nekompromisně zastrčil za gólmanova záda na 5:3, měli jsme vítězství téměř v kapse. Téměř! Místo, abychom si výsledek pohlídali, dovolili jsme soupeři, aby nás zatlačil, snížil po nepřehledné situaci z bezprostřední blízkosti naší branky a v úplném závěru mu ještě nabídli lacině šanci na vyrovnání. Naštěstí se Tádovi povedlo míček vytěsnit nad naší bránu a my mohli slavit vítězství. Řekl bych víc šťastné než přesvědčivé, ale tak to ve florbale bývá a my tentokrát byli na té správné straně.

Jedna prohra a jedno vítězství není to, co bychom si přáli, ale nakonec jsme mohli odjíždět z Lysé v pozdních večerních hodinách spokojení tak napůl. Celkové hodnocení obou zápasů proti ne úplně silným soupeřům je z mé strany rozpačité. Stále trpíme stejnými bolestmi a neduhy, jaké nás doprovází celou dobu, od počátku co jsme začali mužskou soutěž hrát. I když se jako tým částečně zlepšujeme, jsme sehranější a takticky vyspělejší, naše individuální nedostatky jsou pořád tím, co nás sráží na úroveň průměru 7. ligy. Ještě je před námi velký kus cesty, abychom se posunuli blíže k našemu ultimátními cíli. Uvidíme, jak se nám povede v kole příštím, v sobotu 22.11. v Berouně proti FBC Vokurky a Prague Tigers C.